Mám rád zabydlený pořádek

Časopis GRAND BYDLENÍ  (říjen 2006)

Herec brněnského Národního divadla je televiznímu národu dobře známý z role četníka Karabely z populárního seriálu Četnické humoresky. Brňané však mají protitelevizním divákům tu výhodu, že mohou Martina Slámu vidět i živě například čerstvě na scéně reduty ve hře švédského dramatika Larse Noréna Démoni.

obrázek

Martin Sláma jako Tomáš v představení Národního divadla v Brně Démoni

Jak jste prožíval přípravy na tak náročné představení jako jsou Démoni?

Byli docela náročné, hru režíroval polský režisér André Hübner Ochodlo, a protože na nastudování byl jen měsíc, tak se zkoušelo velmi intenzivně,  odpoledne i večer, kdykoli byla chvíle volná. Účinkují v ní jen čtyři herci a tak hra vyžaduje velkou koncentraci, protože člověk je vlastně po celé představení na scéně. Navíc jsde o náročné téma o mezilidských vztazích.

Vystupujete jak na velké scéně Mahenovy činohry, tak v komornějším prostoru Reduty. Kterou z těch rozdílných atmosfér máte raději?

Ten rozdíl mezi oběma prostory je skutečně patrný, v Redutě herec má k divákům blíž, způsob hereckého projevu víc využívá intimnější polohy a zachycuje nuance, které nemá divák, který sedí v třetím pořadí mahenky šanci vidět. Zatím jsem dělal v Redutě jen jednu věc, společně s baletem činoherně taneční kompozici Úplné zatmění. Byly na ni dobré ohlasy, dva kluci z baletního souboru, Martin Žák a Honza Fousek byly dokonce za ty role nominováni na cenu Thalie. Intimní prostor Reduty jako stvořený pro intimní herecký projev mi vyhovuje. Ale stejně rád hraji i na velkém jevišti v Mahenově činohře, takže nemůžu ríct, že bych něktérému z nich dával přednost.

Co vás vlastně na herectví nejvíc baví?

Nad tím jsem nijak zvlášť nehloubal, ale při zkoušení Démonů jsme měl možnost se tohoto tématu doknout. V té hře jsou situace a scény, kdy člověk jde natolik na dřeň psychiky, že se stává někým jiným a probouzí v sobě věci o kterých ani netuší, že v něm mohou být. Je tohra o démonech v nás, tak se při zkoušení a hraní nemůžete nevyhnout jejich hledání a objevování. Takže na herectví se mi líbí i to, že si člověk uvědomí, kam až je schopen zajít, kde je jeho vlastní dno, ze kterého vyškrabává své emoce a běsy.

Který typ role máte nejraději?
Nemůžu říci, jestli bych hrál raději v komedii nebo v tragedii, nejsem vyhraněný. Nejraději hraju v dobré komedii a v dobří tragedii. V poslední době mě nejvíc bavila role Paula Verlaina v Úplném zatmění a teď jsem pro změnu tak plný role Tomáše v Démonech, že se soustředím hlavně na tuto postavu.
Každé divadlo má kolem sebe atmosféru, ve šťastných případech atmosféru jedinečnosti. Existuje nějaký herecký soubor, s nímž by jste si právě kvůli duševní spřízněnosti rád zahrál?
Něco takového bych asi mohl říci o souboru a představeních Dejvického divadla, které se mi moc líbily. Napadlo mne, že s těmi lidmi by bylo určitě příjemné moci si zahrát. Líbí se mi poetika a styl toho divadla a mám pocit, že bych si s nimi rozumně i lidsky. Panuje tam dobrá tvůrčí i přátelská atmosféra, vím to jak od Ivana Trojana, tak Jardy Plesla, se kterými spolupracuji na televizních Četnických humoreskách. Na tom hereckém souboru je zkrátka znát, že opravdu chtějí dělat divadlo, bavit se jím a dělat ho s láskou a radostí.


Dá se podle vás dělat kvalitní divadlo i bez takové přátelské atmosféry?
Určitě se dá dělat dobré divadlo i bez toho, aby se lidé úzce přátelili a jezdili společně na dovolené, já ale mám radši, když při tom zkoušení vznikne atmosféra a dobrá parta. Pak vzniká něco co je nepojmenovatelné. Stalo se mi, že lidé nás po představení chválili, že z něho vyzařuje zvláštní energie. Je prostě vidět, jak to divadlo děláte všichni rádi, říkali. Takových okamžiků v životě herce není moc, ale jsou to ty nejkrásnější a stojí za to. Cítil jsem to, třeba když jsme zkoušeli a hráli s Martinem Čičákem Sen noci svatojánské. Byla patrná symbióza u všech, kdo se na něm podíleli, všichni to představení měli rádi. A taky jsme ho s patřičnou chutí hráli. Ten zázrak se ovšem nedá vyvolat uměle.

Je vznik takového mimořádného hereckého zjevení současně zárukou diváckého úspěchu?
...Strašně bych chtěl říct, že to tak je, ale spíš to žádnou zárukou není. Pocit souznění herců a ostatních divadelníků se nemusí vždycky potkat s diváckým vkusem.

obrázek

Martin Sláma jako strážmistr Karabela v populárním seriálu ČT Četnické humoresky


Otočíme list. Čím je pro vás práce na oblíbeném televizním seriálu Četnické humoresky, jehož třetí série se právě dokončuje?
Je to pro mne velká a taky příjemná zkušenost, jsem za ni vděčný, už proto, že jsem mohl potkat lidi, kteří na něm spolupracují, jak herecké kolegy, tak štáb, to je moje první větší zkušenost s natáčením.
Na uvedení třetí série si budeme muset ještě počkat, ale přesto, neuvažuje se už o sérii čtvrté?
Kdoví. Na zlínském filmovém festivalu měla Česká televize speciální den, kde jsme se v četnických uniformách účastnili společenské akce, a při té příležitosti jsme se společně s Erikem Pardusem dali do řeči s generálním ředitelem televize Jiřím Janečkem. V nadsázce jsme nadhodili otázku, jestli by se vážně nemělo uvažovat o oné čtvrté sérii. Ta třetí totiž končí před válkou, ale četnické pátrací stanice byly zrušeny tuším až v roce 1942. Takže jsme panu řediteli Janečkovi vysvětlovali, že za války by se mohly hezky ukázat charaktery četníků a že by to mohla být zajímavá platforma pro další díly. A že by ani nevadilo, že se mají bourat kasárna v nichž se teď v Brně natáčí, protože by se to dalo vysvětlit tak, že se po obsazení republiky Němci musela stanice stěhovat... Ředitel se smál a říkal: "Nikdy neříkej nikdy". Tak uvidíme jak tenhle vtípek dopadne.


Působíte dojmem člověka, který má rád pořádek v životě i ve věcech. Odráží se to nějak na vašem názoru na bydlení?
Je fakt, že pořádek mám docela rád, ale dávám přednost řekněme zabydlenému pořádku. Ten odosobněný technicistní a studený styl bydlení mi neimponuje. Zkrátka mám rád, když se bydlení zútulňují třeba obrázky nebo květiny.


Jaké štace jste jako obyvatel Brna dosud absolvoval?
Vyrústal jsme v Černých Polích, bydleli jsme kousek od vily Tugendhat. Ta se mi mimochodem moc líbí, i když to zrovna moc nekoresponfuje s tím co jsem říkal před chvílí. Dokonce jsme jako malý kluk chodil do vily Tugendhat na pravidelné cvičení. V Černých Polích se mo moc líbilo. Pak jsme se stěhovali do Židenic, bydleli jsme v domku kousek od gymnázia Táborská. Tam tak pěkné nebylo, byt v tovární čtvrti, kousek od Zbrojovky. Další bydlení byl půlrok na sídlišti v Bystrci. Řada lidí si Bystrc pochvaluje kvůli lesům v okolí a těsné blízkosti přehrysy, ale pro mne to bylo těžké hlavně kvůli dopravě. Při každé cestě jsme trávil půlhodinu v trmvaji, takže když jsme přijel domůl ze zkoušky, tak jsem se jen otočil a mohl rovnou vyrazit na večerní představení. Kvůli dopravě jsem hledal jiné bydlení a tak jsem se dostal do Žabovřesk, kde teď spokojeně bydlím. Mám to odsud deset minut do centra a zároveň je tu spousta zeleně, před domem nám rostou ořechy a třešně, meruňky,  vedle je velké hřiště pro děti. Mrzí mě jen, že nemáme balkon nebo terasu, která mi chybí.


Máte svůj ideál, pokud jde o bydlení?
To asi ne, ale dcera byla nedávno s babičkou ve Finsku a to co jsme viděl na fotkách mi připadalo fantastické. Finové bydlí v domcích, které bychom asi nazvali chatami, obvykle na břehu jezera mezi stromy. Žijí evidentně v souladu s přírodou, neškodí jí. To by mi bylo sympatičtější, než žít třeba v New Yotku uprostřed tisíců lidí i když i to by mohl být zážitek. Pro mně ale tak na měsíc...